Nalezne Syn člověka na zemi víru?

1. čtení: 1. Mojžíšova 19,12 - 26

Text: Lu 17,20-37 a 18,1-8

Na konci přečteného oddílu je ujištění a otázka Pána Ježíše. Ujištění o Božím zastání o Boží pomoci. A otázka je zvláštní: „Nalezne Syn člověka na zemi víru až přijde?“ Je to otázka, ve které zní pochybnost, jako by obava. Podobně, jako když nás čeká ve škole nějaká zkouška, na kterou jsme se sice učili, ale stejně jsme v nejistotě, jak to dopadne. Co když se nás zeptají na něco a my si zrovna nevybavíme tu správnou odpověď? Nebo na něco, čemu tak úplně dobře nerozumíme. Nebo se jdeme ucházet o nějakou práci a víme, že kromě našich schopností jsou ve hře ještě další faktory – třeba sympatie a antipatie. Možná vadí, že jsme moc mladí nebo staří. A co když vstřícnost je považována za slabost?  Výsledek je nejistý, doufáme, že to dopadne dobře, ale nevíme, nemůžeme to povědět s jistotou. A v našem textu tu pochybnost, tu obavu, vyjadřuje Pán Ježíš.

Proč by Pán Ježíš neměl nalézt víru na zemi, až přijde? Vždyť se v Písmu tolik mluví o Božím milosrdenství, o Boží lásce, která jde za člověkem. Vždyť kvůli té lásce se Bůh rozhodl učinit to, co člověk sám nemůže udělat. V Kristu na sebe vzal všechny lidské hříchy, vykoupil sám člověka z moci toho zlého. Proč by po tom všem, co pro člověka udělal, neměl nalézt na zemi víru?

Podobenství o soudci a vdově podtrhuje, silně zvýrazňuje, v čem je problém. Vykreslením odpudivého zástupce spravedlnosti na zemi, kterému spravedlnost na srdci rozhodně neleží a přece nakonec udělá, co je správné, dává vyniknout kontrastu mezi spravedlností lidskou a Boží. Když i ten příšerný, lhostejný, bezbožný soudce se zastane vdovy a zjedná ji spravedlnost, tím spíše se spravedlivý a věrný Bůh zastane svého lidu, i když pomoc nepřichází okamžitě. Problém tedy nebude na straně Boží, ale na straně člověka - a abychom byli konkrétní – tedy na straně věřícího člověka.

Podívejme se na to, které doby se otázka Pána Ježíše týká? Pán Ježíš tady mluví o době svého druhého příchodu na zem. V textu v předešlé kapitole, před podobenstvím o soudci a vdově, se píše o tom, jak to bude vypadat před jeho druhým příchodem. Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili alespoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám, hle tam je, hle tu; zůstaňte doma a nechoďte za nimi“(Lu17,22-23)

Jaký to asi bude čas, ve kterém si učedníci budou tak velice přát vidět alespoň jeden ze dnů Syna člověka? Dokonce by byli ochotni jít za někým, kdo tvrdí, že ví, kde Kristus je. Snad v jiném sboru? Nebo v jiném městě? V jiné zemi? Jisté je, že si budou připadat opuštění, nebo vyprahlí, jako by s nimi Kristus nebyl, jako by nebyl mezi nimi. Tak tohle se může učedníkům stát. Dokonce vypadá, že se jim to stane. Pán Ježíš totiž neříká, možná, že ty dny přijdou. Nebo: „Na některé z vás takové dny přijdou.“ Ale: „Ty dny přijdou!“ Učedníci o tom mají vědět a mají také vědět, že nemají nechat zmást.

Nějaké obavy o to, že by Kristus přišel někam, kde bychom my nebyli, jsou nesmyslné. Proto přirovnání o blesku, který osvítí celou krajinu. Všichni, kdo v té krajině jsou, to vidí. Každodenní, běžný život půjde svou cestou. „Jedli, pili, vdávaly se, ženili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli – jako za dnů Lotových nebo za dnů před potopou. Jako by bylo všechno v pořádku. A přece Boží soud byl již přede dveřmi.

Lota, jeho ženu i dcery Boží poslové uchopili za ruce a vyvedli je ze Sodomy ven. Tak veliké je Boží milosrdenství! A na druhé straně, Lotova rodina již byla bezbožností Sodomy otupena, zasažena, přiotrávena. Ve vztahu k Bohu se to projevilo, že přes přímé varování Božích poslů, váhali s odchodem, až je museli popadnout za ruce a vyvést z města.

Nepravost, bezbožnost okolí nás o víru nepřipraví, přece vnímáme nejen nesprávnost takového jednání, ale i ošklivost bezbožných činů. Ale otupět, snížit jasné rozlišování, přiotrávit nás může - tím spíše, že to všechno probíhá postupně a pozvolně. Hranice mezi dobrým a zlým se posunují po celkem malých krůčcích. To, co v mínění společnosti bylo před dvaceti - třiceti lety považováno za nesprávné, nečestné, nepřijatelné, je dnes možné a většina společnosti se nad tím ani nepozastaví.

Z Lotova příběhu si připomeňme ještě jednu věc. Přesto, že Bůh chtěl zachránit celou Lotovu rodinu - a to teď pomíjíme to, že byl ochoten pro přímluvu Abrahama odpustit celému městu, kdyby nalezl alespoň několik spravedlivých lidí - přesto, že měla být celá rodina zachráněna, přece žena Lotova se o záchranu připravila. V době, kdy už byla z bezbožného města venku, neposlechla a ohlédla se zpátky. To nás má varovat. I my jsme byli vyvedeni z moci toho zlého. I nás vzal Pán Ježíš za ruku a vyvedl z místa soudu. To učinil pro nás. Jak se záchranou naložíme, to je naše zodpovědnost. Tak daleko, aby držel naši hlavu, abychom se neohlíželi za tím, co jsme opustili, tak daleko Pán Bůh nejde. To by porušil naši svobodnou vůli, kterou nám dal. I v příkladech dvojic, které budou v čase jeho druhého příchodu společně pracovat nebo společně na loži a přijat bude z té dvojice vždy jen jeden – je stejné varování.

Vyhnout se těžkostem a zřejmě i delším obdobím sucha, vyprahlosti – nemůžeme. Musíme počítat s tím, že můžeme prožít i dlouhý čas, kdy Bůh jako-by nás neslyšel. Otázka Pána Ježíše není nějakou řečnickou otázkou, je v ní vyjádřena pochybnost jestli naše víra vydrží i v takové době. Vytrvalá modlitba je cestou k tomu, aby naše víra nezmizela, nevytratila se. Bůh si přeje aby byli zachráněni všichni. A ke každému kroku poslušnosti potřebujeme Boží pomoc, sílu a tu si musíme vyprosit, protože často jsou to kroky proti našemu sobectví, pohodlnosti, neochotě. Zdá se že výzva k vytrvalé modlitbě je velmi snadnou radou. Vždyť není nic jednoduššího. Modlit se můžeme téměř kdykoliv a kdekoliv. A přece právě za tímto oddílkem o vytrvalosti jedné vdovy se Pán Ježíš ptá: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

O tom, že z modlitby čerpáme sílu, nacházíme v ní řešení složitých situací, přicházíme v ní k Bohu, o tom všem ví samozřejmě i ten zlý a není mu to po chuti. Myslím, že každý z nás by mohl vyjmenovat velké množství příkladů překážek v modlitbě – jak jsme je prožili. Když je určen den v týdnu ke společným modlitbám – to určitě začnou dávat nějaké skvělé filmy, nebo máme pracovně nabitý den a něco nutně potřebujeme udělat, dokončit. Když už jsme se sešli, a má začít modlitba, začínají zvonit mobily, nebo začne bolet břicho, zrovna se začnou hádat děti, a ten výčet by byl velmi dlouhý. Také náš rozum má všelijaká zdůvodnění, které však jsou nakonec překážkou pro modlitbu. Např.: Vždyť Pán Bůh všechno ví, dříve než mu to povím, čas strávený modlitbou, se dá přece lépe využít, nebo – jsem příliš unavený, nevyspalý...
Kéž je pro nás dnešní text výzvou, k tomu abychom se navzdory stálému ohrožení víry, tím více přivinuli k Bohu. A abychom si znovu uvědomili, jak důležitá je modlitba pro náš život, pro sborový život, pro církev, pro celý svět.

Amen