1. čtení: Exodus 5,1-9.20-23; 6,6-9; 10,21-29

Text Kázání:

Exodus 5,17:

Jste lenoši líní, proto říkáte: Pojďme obětovat Hospodinu. Hned jděte dělat.

Exodus 6,9:

Mojžíš to tak Izraelcům vyhlásil, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat.

Exodus 9,35:

Srdce faraónovo se zatvrdilo a Izraelce nepropustil, jak Hospodin skrze Mojžíše předpověděl.

Nebyli s to naslouchat

Mezi mnoha lidmi panuje představa, že se lidé od Boha odvracejí, když se mají dobře, zatímco když se mají zle, vracejí se k Bohu. Jak často mi už někdo vypravoval o někom, kdo pohrdal Bohem, a když ležel na smrtelné posteli nebo uprostřed těžké nemoci, ozývalo se z jeho úst: „Ach, Bože, Bože.“ A říkal to jako důkaz skutečnosti, že člověk se v neštěstí přimkne k Bohu. Mnozí lidé mají dokonce pocit, že špatné časy přinesou probuzení a obnovu duchovního života.

A přece není toto tvrzení tak zcela pravdivé a jasné. Člověk na smrtelné posteli nemusí oním: „Bože, Bože“, vůbec vyjadřovat svůj návrat k Bohu, mohou to být slova stejného druhu, jako když bere nadarmo Boží jméno. A ani těžké doby nepřinesly vždy probuzení. Mnozí čekali, že po první světové válce přijde v Evropě čas duchovního probuzení. A stejně tak po druhé světové válce. Ale ani po první ani po druhé nepřišlo veliké duchovní probuzení, ačkoli utrpení obou válek bylo hrozné.

Evropa se nedočkala duchovní obnovy, a tak mnozí začali říkat, že Evropa je spálená země. Mnozí lidé prošli utrpením a vůbec je to nevedlo k Bohu, k přimknutí k Pánu Ježíši, nýbrž od Boha, k veliké zatvrzelosti. Není proto správné říkat: „Však kdyby začali strádat a trpět, přimkli by se k Bohu a jeho slovu.“

Právě na příběhu jednání Mojžíše s faraónem si to můžeme velmi dobře ozřejmit. Na dvě věci bych rád ukázal:

1.

Mojžíš Izraelcům zvěstoval poselství o Božím vysvobození, ale ti nebyli pro malomyslnost a tvrdou otročinu s to Mojžíšovi naslouchat. Kraličtí říkají: „Neslyšeli Mojžíše pro úzkost ducha a službu přetěžkou.“

Trápení člověka zmalomyslňuje tak, že často už ani vůbec není schopen slyšet radostnou novinu o Boží pomoci. Stejně tak jeho uši zacpává dřina, práce, do níž propadl. Člověk se v takové chvíli stává téměř tažným zvířetem místo člověkem se svou důstojností.

Pracoval jsem jednou o prázdninách s člověkem, který už rok nevěděl, co je to neděle. Pořád jen pracoval a dřel a dřel. Celá jeho mysl byla zahlcena tou dřinou, kterou dělal. Už nebyl ani schopen mluvit o něčem jiném než o práci. Byl tak zotročen, že svět ducha byl pryč. Je to hrozné, když lidé pro samou práci již nejsou schopni slyšel Boží hlas, který zní ze slov Bible, ze slov bližních, z bohoslužeb.

Ale stejně zlé je, když se srdce člověka zmocní malomyslnost tak, že není sto slyšet poselství o Boží lásce. Malomyslnost, sevření ducha z nemoci, z toho, že některé dítě je postiženo nějakým trápením. Jistě jste se setkali s lidmi, kteří byli tak malomyslní, že nebyli schopni slyšet Boží hlas právě kvůli svému trápení.

Mojžíš už ty lidi nepřesvědčuje. Celý jeho zápas je obrácen k tomu, aby byli vysvobozeni, aby byli zbaveni i malomyslnosti i té otrocké dřiny. Křesťanské je nejenom utěšovat, ale usilovat o odstranění toho, co lidem brání, aby mohli přijmout zvěst o tom, že Bůh je má rád a chce je vysvobodit.

Zavazování ran, dobré slovo, úsilí o odstranění nespravedlnosti, zápas
o mír ve světě, to vše patří k předpokladům opravdové zvěsti evangelia. Není možné jen pozvat k Božímu slovu, je zapotřebí nabídnout pomoc, aby ten, kdo trpí, mohl vyjít z malomyslnosti a otročiny. Kolikrát jsme však jako křesťané nedovedli nabídnout nejen pomoc, ale ani laskavé slovo o Bohu a jediné, co jsme schopni lidem dát, je složenka na zaplacení saláru.

Jak mnohá vdova či vdovec nejsou pro malomyslnost schopni slyšet Boží hlas. Jak mnozí tělesně postižení, invalidní lidé neslyší Kristův hlas pro malomyslnost, do níž upadli. Utrpení neotevírá automaticky cestu k Bohu.

2.

Mnohokrát čteme, že když přišla rána, bolest, trápení, „faraónovo srdce se zatvrdilo“. Prorok Izajáš jednou napsal (Izajáš 1,5): „Jak to, že čím více jste biti, tím víc se odvracíte?“

Co bídy přišlo na faraóna a jeho lid. Co utrpení všichni zakoušeli: smrad řeky, žáby, štípající komáři, mouchy, mor dobytka, vředy, krupobití, kobylky a hrozná tma. Co to bylo utrpení – a přece nic z toho nehne faraónovým srdcem. Jedna rána za druhou dopadá a srdce je tvrdší a tvrdší. Ano, přicházejí chvíle, kdy si ten muž uvědomuje: „Zhřešil jsem , udělal jsem chybu.“ A je ochoten dokonce i něco udělat: dovolit Izraeli obětovat, propustit na poušť muže, ale nikoli děti. Propustit lidi, ale ne stáda. Ale dát svobodu otrokům, to v žádném případě ne.

Tolik ran, tolik utrpení. Zdálo by se, že člověk už konečně dostane rozum, když všechna jeho pýcha hoří jako cár papíru. Ale žádný rozum nepřijde.

Jak často se stalo, že člověk procházel utrpením a v té chvíli začal volat k Bohu. Znal jsem jednu ženu, měla před těžkou operací. Říkala: „Pane faráři, jestli mne Bůh vrátí domů a nezemřu, každou neděli budu ve shromáždění a spolu s ostatními budu chválit Boha za uzdravení.“ Těžká operace dopadla dobře, vrátila se domů. Těšil jsem se, že ji budu vídat ve shromáždění, jak svatosvatě slibovala. Ale kdepak, nepřišla. Říkala: „ Kdy si mám pospat, když ne v neděli ráno? Mně se nechce vstávat.“ Když jsem se jí ptal: „A co Váš slib?, říkala: „Ale prosím Vás! Když je člověku zle, tak říká ledacos.“

Jeden muž mi říkal: „Jednou jsem málem přišel o život v Africe. Ze všech stran se střílelo. Říkal jsem si, že jestli vyváznu, měl bych začít věřit.“ Vyvázl. A je o něm možné říci, že hledá cestu k víře.

Někdo jiný řekne: „Člověče, to jsem ale měl slabou chvilku. Žena mi málem umírala a já jsem se dušoval, že jestli to přežije, budu chodit do kostela. Já už se dal málem na modlení, ale byla to chyba.“

Přišel za mnou jeden muž, jehož manželství se hroutilo: „Prosím Vás, pomozte mně. Já nechci ztratit ženu.“ Byl jsem u nich, hovořil s nimi, modlil se. Ten muž mi říkal: „Nechám pokřtít děti, budu platit salár.“ Manželství se zachránilo. Nejen, že nenechal pokřtít děti a neplatil salár, ale za nějakou dobu sděloval, že chce vystoupit z církve.

Nepomohlo ani utrpení. Vše se jim zhroutilo a přece se jejich srdce ani nepohnulo. Ne, není možné čekat na chvíli, až bude zle. Ani ve svém životě nesmíme čekat na takovou chvíli – až budeme staří, nemocní, neschopní, že pak začneme Bohu sloužit, že pak k němu budeme mít blíž.

Žalmista (Žalm 99,5) napsal slova, která apoštol několikrát opakoval v listu Židům (3,7-8): „Jestli dnes uslyšíte Boží hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Vždyť Bůh mluví k lidem nejrůznějším způsobem. A někdy mluví i prostřednictvím bolesti a utrpení. Mluví ovšem i ve chvílích radosti a štěstí. Jeho slovo v Ježíši zní do našeho srdce. Zní nám všem. Nezatvrďte svá srdce, když ho uslyšíte. Možná právě dnes a skrze svou bolest. Možná právě dnes skrze svou radost. Možná právě dnes skrze druhého člověka, skrze slovo Bible, kterou otvíráte. Možná skrze modlitbu. Všude k vám hovoří Bůh.