Co s únavou?

1. čtení: Jer. 31, 23-33 Text kázání: Mt. 11, 28-30

Cítíte se někdy unaveni, zatíženi až přetíženi? Zřejmě je to docela častý pocit. Lidé o tom mluví, svěřují se jeden druhému. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak technický pokrok velice život ulehčuje, usnadňuje mnoho činností, které dříve stály hodně síly, energie a času.

Když jsme jako malí trávili prázdniny u babičky, chodili jsme vyprané prádlo máchat do Jizery, která tekla nedaleko domu – je třeba říci, že jsme to dělali rádi, protože jsme se mohli namočit a to bylo v létě fajn. Znamenalo to prádlo snést z prvního patra před dům, přejít přes cestu, seběhnout cestičkou po břehu ke schůdkům a byli jsme u vody. Velké bílé prádlo nebělil ariel ani lanza bílá, ale nosilo se asi 50m daleko na trávník, kde se bělilo na sluníčku. Takže to byla práce na celé dopoledne a to se ještě až do odpoledne chodilo kropit. Teprve potom se krásně voňavé sebralo. Spoustu věcí, které se pokazily opravil děda, protože se daly rozebrat a zase složit. Dnes je stále více pomocníků v domácnosti, které si člověk sám neopraví, protože jim rozumí jenom odborník. Tak s velkým ulehčováním a usnadňováním jde ruku v ruce složitost a komplikovanost věcí, kterým už jednotlivec nemůže rozumět. Přibývá spousta nových zákonů, vyhlášek a spolu s nimi nám zákonodárci říkají, že neznalost zákonů neomlouvá. Tak na nás působí ta celá šíře nepřehlednosti. Únavu způsobují každodenní starosti, těžkosti, které život také přináší. Někdy jsou to nemoci, trápení s dětmi s partnerem, rodiči, kamarády, na pracovišti, ztráta milovaného člověka, vlastní pochybení.

Únava, obtíženost, přetíženost - není jenom „vymožeností“ technického pokroku. Také Bible o ní mluví na mnoha místech. Do lidského života přišla s hříchem. Známe dobře, co říká Pán Bůh Adamovi: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, ze kterého jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, odkud jsi byl vzat.“ Člověk nemá právo, nějak si stěžovat. Každý z nás má na hříchu svůj podíl. Každý z nás někdy řekl, že Pána Boha neposlechne a každý z nás to také udělal. A přece to Pán Bůh nenechal jen v této syrové podobě. Již starozákonní lid měl vejít do země odpočinutí. Zaslíbená země je země odpočinutí. Sice někteří pro nevěru nevešli, ale bylo to pro ně připraveno.

Odpočinutí, odpočinek má v Písmu více významů.

Jednak je to odpočinek od práce – 7. den je den odpočinutí, nejen pro člověka ale i pro zvíře ve službách člověka. Hospodin je původcem odpočinutí, klidu, pokoje od nepřátel. Pán Bůh také působí pokoj srdce zbaveného úzkosti a strachu, jejž marně hledají bezbožní a jemuž se vzpírají. Odpočinutí je také výraz pro spásu připravenou v Ježíši Kristu. Ježíš chce přivést Boží lid k nebeskému Jeruzalému. V něm je od založení světa připraveno skutečné odpočinutí Boží. A my se máme snažit vstoupit do tohoto odpočinutí a nedat si překážet nevěrou. Ve Zj. Ve 14. kap. Ve verši 13 čteme: „ A slyšel jsem hlas z nebe: Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni ti, kdo umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“

Pán Ježíš zve všechny, kdo pracují a jsou unavení, obtížení, přetížení k sobě a slibuje odpočinutí. To odpočinutí se uskutečňuje nějakým způsobem, určitým postupem.

Pán Ježíš říká: „Vezměte mé jho na sebe“. Jho dnes ani moc neznáme, i když někteří dříve narození asi ano. Jho nebo jařmo byl postroj tažných zvířat. Skládalo se z příčného dřeva, na spodu vyhloubeného tak, aby přiléhalo na šíje dvou zvířat a bylo opatřeno řemeny k přivázání. Upevňovalo se k oji pluhu nebo vozu. Zvláštní je že jho v Písmu znamená přeneseně skoro vždy symbol zotročení, nadvlády, tyranie. I s představou spásy je spojena představa zlámaného nebo sňatého jha. Ale není pochyb, Pán Ježíš skutečně říká „ Vezměte mé jho na sebe“

To první, co si smíme uvědomit, je že svoboda Božích dětí, kterou nám Kristus vydobyl nebude svoboda bezbřehá, bez závazků, půjdu si kam chci já a budu dělat to, co se mi právě nejvíc zamlouvá. Taková svoboda totiž nevede k odpočinutí, ale právě naopak – k nespokojenosti, podrážděnosti,smutku, nepokoji a depresím. A nemysleme si, že bychom touto cestou nemohli jít. Žádnou automatickou imunitu proti ní nemáme.

Jho nás možná nijak zvlášť nenadchlo, ale podívejme se jaké je to jho. S kým se to máme nechat spojit, s kým máme tahnout to břemeno? Tím druhým pod společným jhem je Pán Ježíš Kristus. Tažná zvířata byla spojena společným jhem, aby práce, kterou konala byla vykonána dobře. Kdyby nebyla takhle celkem velmi těsně spojena, mohlo by jít každé jiným směrem. Místo, aby společně konala práci, aby se o ní rozdělila, aby každé tahlo jen část zátěže, místo toho by šlo každé jiným směrem. Kromě břemena – nákladu by ještě přetahovaly jedno druhé. Tím by se nesmírně vysilovaly. A ještě by práce byla špatně vykonána, za mnohem delší dobu, za cenu velkého vyčerpání. Každý jistě známe obojí – jaké to je, když se práce nedaří i radost z dobré, požehnané práce. Jestliže toužíme po užitečné práci, jestliže chceme vykonat něco, co nebude bezcenné v Božím království, musíme na sebe vzít jho Pána Ježíše Krista.

Vidíme, že odpočinek je svázaný, spojený s prací. Podmínkou pro odpočinutí je nechat se připojit ke jhu spolu s Kristem a učit se od Něho. Tichosti a pokoře. Když jdeme vedle někoho spojeni s ním společným jhem, vidíme co dělá a jak to dělá a můžeme se velmi nenásilně, pozvolna učit jednat stejně jako On. Také to samozřejmě udělat nemusíme, můžeme tahnout jiným směrem, podle toho, co se zrovna jeví dobré nám. Můžeme tahnout i zcela opačným směrem. Pán Ježíš nás nebude přetahovat násilně na svoji stranu, uvolní jho – tady jde o naprostou dobrovolnost. Ale musíme také vědět, že cokoli není konáno s Kristem, v čem On není, to má v Božím království nulovou hodnotu. V epištole Korintským o tom píše apoštol Pavel – 1.Kor. 3, 12-15 : „Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy- dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“

Jestliže vezmeme Kristovo jho na sebe a poddáme se i té Boží škole výuky tichosti a pokoře, pak také zjistíme, že jho, které jsme přijali je rozkošné a břímě lehké.

Neznamená to tedy, že by náš život měl být bez starostí, zkoušek, trápení. Ony mají své místo v naší cestě za Kristem. V Mt. 16,24 čteme: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž na každý den a následuj mne. Neboť ,kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“

V našich sborech můžeme vidět různé nesprávné přístupy ke jhu a břemenům.

Jsou v nich ti, kteří přijímají služby a úkoly a radostně je nesou, jsou spojeni jhem s Pánem Ježíšem a jejich práce je požehnaná. Jsou v nich ti, kteří si myslí, že pro ně žádná služba není, je tu přece více obdarovanějších služebníků, já bych to tak třeba neuměl, neuměla. A tak jsou takzvaně „na okraji.“ Jsou v nich i ti, kteří vidí, že úkolu se nikdo neujal a tak jej vezmou na sebe, pak další, do kterého se nikdo nehrne a tak dále, až jsou opravdu přetíženi a radost z díla se ztrácí a to není správné. Z Písma víme, že sbor, cirkev je připodobněna k tělu. A v těle není jeden jediný úd, žádná jeho část bez úkolu, bez práce, bez služby. A když se to náhodou stane, onemocní nám kloub nebo žaludek, oko nebo ucho, hned o tom ví celé tělo a pěkně si strádá.

A podobně je to i v církvi ve sboru. Boží vůle však je, aby každý úd měl svůj úkol svoji službu a jeden druhého podpíral a všichni společně dorůstali v Krista. Podívejme se tedy, kde stojíme my. Nejprve zda jsme na sebe vzali jho Kristovo a jdeme s ním propojeni den za dnem. Jestliže ne, můžeme mu to říci právě teď a vstoupit pod jeho jho a vykročit s ním. A potom dříve nebo později uvidíme, že i pro nás jsou připraveny úkoly v Božím království, a že nám Pán chce dát pro ně své obdarování – nebo nám pro ně své obdarování již dal. Jestliže je v našem životě hodně únavy, málo radosti, hodně nespokojenosti, možná je to proto, že nás vyčerpává tažení pod jiným jhem než Kristovým. Nebo je to kousek s Kristem, potom kousek trochu podle sebe?

Pán Bůh nás chce občerstvit, občerstvit každou duši znavenou, a kažkou duši tesknící ukojit. Pán Ježíš má pro nás docela konkrétní způsob, jak najít, prožít odpočinutí.

Nejprve k němu musíme přijít se svými břemeny, zatížením, starostmi. Potom se můžeme nechat se zapojit pod jeho jho, stát se tím druhým v páru. To však také znamená, že nemusím jít životem sám, sama. Přitom se zároveň dostávám do Boží školy, mohu se začít učit tichosti a pokoře, jakou má Pán Ježíš. A tak naše duše naleznou odpočinutí. A poznáme, že Jeho jho je rozkošné a břímě lehké.

Amen