Na břehu Rudého moře

1. čtení: Ex. 14-15

2. čtení: Exodus 14,5-16.21-23.26-29.31

Jeden ze zastánců liberální theologie, tj. lidí, kteří se pokoušejí mj. vysvětlit zázraky v Bibli nějak „přirozeně“ šel jednou přes náměstí, kde na lavičce seděl čerstvě obrácený charismatik a jásal: „Sláva Pánu, chvalte Pána, Pán je velký, náš Pán je Bůh zázraků a divů.“

Liberál k němu přijde a ptá se ho: „Člověče, prosím tě, proč tady tak hulákáš:“ A charismatik říká: „Bratře, raduj se se mnou! Právě jsem tady četl, že Mojžíš vztáhl ruku nad moře, moře se rozdělilo na dvě strany a Izraelci prošli na druhou stranu. Není to nádherné. Tak mocný a velký je náš Pán, haleluja.“

A tak se liberál dal do vysvětlování dobového pozadí a vysvětlil milému charismatikovi, že si to v žádném případě nesmí představovat tak, jak se to někdy kreslí na zbožných obrázcích, jako úzký průchod mezi dvěma stěnami vody vysokými několik metrů, protože Rákosové moře bylo v té době vlastně spíše velká louže, kde bylo tak nanejvýš dvacet centimetrů vody. A že tedy nebyl problém, aby se Izraelci přebrodili na druhou stranu. Charismatik poslouchá, pokyvuje hlavou, trochu posmutní a přestane jásat. A liberál spokojeně odchází.

Neujde ale ani padesát metrů, když za sebou slyší: „Sláva Pánu, chvalte Pána, Pán je velký, náš Pán je Bůh zázraků a divů.“ Rozběhne se zpátky a říká: „Copak jsem ti to nevysvětlil, jak to všechno bylo. Tak proč tu zase děláš takový rozruch.“

A charismatik na to odpoví: „Bratře, díky tobě jsem pochopil, že náš Pán je ještě mnohem větší, než jsem si myslel. Nejenom, že převedl Izraelce na druhou stranu moře, sláva Pánu, je velký a mocný, ale ještě utopil faraóna i s jeho vojskem ve dvaceti centimetrech vody.“

Když víme, že to všechno dobře dopadlo, že Izraelci přešli bezpečně na druhý břeh a farao a jeho vojsko bylo zničeno, možná ani nevnímáme, jakou hrůzu museli Izraelci v té chvíli prožívat. Vpředu moře, zcela nezdolatelná překážka, vzadu dobře vycvičené a vyzbrojené vojsko s jasným rozkazem a uprostřed Izrael, skupina otroků – bez výzbroje, bez výcviku, nezvyklá bojovat, jen tvrdě pracovat a poslouchat rozkazy dozorců.

Dopředu to nejde, dozadu také ne. Bojovat nemá cenu, protože je to předem prohrané. Je to bezvýchodná situace. Neexistuje tu žádné řešení. Po několika chvílích naděje a kratičkém okušení svobody a přichází obrovská sklíčenost. Situace je bezvýchodná, na obou stranách je smrt nebo znovu otroctví. To je konec. Je to naprosto bez šance.

Možná namítnete, že Izraelci přeci jenom mohli bojovat. Vždyť jich bylo šest set tisíc a hnalo se na ně jenom šest set bojových vozů – a ty měly tříčlennou posádku. Slovo „tisíc“ ale znamená také „rod, rodina“ a tento překlad je asi přesnější. A i kdyby šlo o velké rody nebo rodiny, kdyby měl rod padesát lidí, bylo by to jen třicet tisíc lidí proti výkvětu tehdejší armády.

1. Víra roste krok za krokem

Izraelci vyšli z egyptského otroctví. Byli vysvobozeni Božím činem. Obraz otroctví v Egyptě je obrazem otroctví, kterým zotročuje hřích. I z něho může být člověk vysvobozen Božím vykupitelským činem – obětí Božího Syna, Ježíše Krista.

Ale hřích se jen tak nevzdá. Pronásledování Izraelců Egypťany ve snaze znovu si je podmanit jako otroky, je výstižným obrazem toho, co hřích dělá. Nevzdá se, vzepne se k útoku, zaútočí i na toho, kdo byl vysvobozen, kdo vyšel z otroctví. Vyjití z Egypta je něco, jako když člověk uvěří, obrátí se k Pánu Ježíši Kristu. To se ďáblovi vůbec nelíbí a tak útočí.Farao zaútočí téměř okamžitě. Protože ví, že čím delší kus na cestě za svobodou děti Izraele ujdou, čím blíže budou zaslíbené zemi, tím nesnadnější je bude znovu zotročit.

Ale proč je Izraelci tak bojí? Copak je Bůh právě nevyvedl? Izraelci nejsou vůbec žádní hrdinové. Otroctví, jemuž byli po generace poddáni, zanechalo hlubokou stopu i na jejich duši. Byli otroky nejen svým společenským postavením, oni se jako otroci také cítili a podle toho jednali. Jejich duše byly ještě stále dušemi otroků, i když už vyšli z otroctví do země svobody.

Vyjít na cestu z Egypta je jenom první krok na dlouhé cestě. Izraelci vyšli, ale myslíte, že se mohli přes noc změnit? Vykročili na cestu svobody, ale člověk se nestává dokonalým Božím dítětem rázem, přes noc. Izraelci se teprve začali seznamovat s vírou. Copak ze sebe mohli za jedinou noc setřást celou minulost, v níž tak dlouho žili?

Když člověk uvěří, vykročí za Kristem, je to jako vyjití z Egypta, z otroctví. Člověk může začít znovu, protože mu Ježíš dává svobodu od hříchu, kterým byl svázán. Ale není to kouzelný proutek, jehož mávnutím se rázem změní všechny špatné vlastnosti a zlozvyky – najednou a bez práce. Vyjitím cesta teprve začíná. Víra roste a rodí se krok za krokem, na cestě zrání a duchovního růstu.

Zní z toho pro nás výzva: Nejenom vyjít, ale jít dál, růst. Nezastavit se u první překážky. A zní z toho také napomenutí všech, kdo už nějaký kousek cesty ušli, aby byli velmi trpěliví vůči těm, kdo z otroctví teprve právě vyšli. Nemohou být dokonalí.

Německý evangelista Anton Schulte vyprávěl o své návštěvě Ameriky v době, když tam sílilo hnutí zvané Ježíšova revoluce. Viděl chlapce a děvčata, kteří pili a kouřili a nechovali se příliš způsobně a přitom mluvili o Ježíši. Schulte byl otřesen a chtěl odjet pryč. Ale Ježíš k němu promluvil a řekl mu: „Antone, Antone, oni přece teprve uvěřili a ty bys z nich chtěl mít přes noc dokonalé křesťany. Jen si vzpomeň, jak dlouho trvalo tobě, než jsem tě otesal.“

2. Svoboda je (také) břemeno

Zdálo se, jak to všechno bude krásné. Svoboda je přece krásná. S touto myšlenkou Izraelci z Egypta odcházeli. Teď mají před sebou moře, za sebou faraóna s vojskem a najednou se na to všechno dívají jinak. Začíná se jim zdát, že svoboda neznamená radost, ale jen spoustu problémů.

Svoboda je vždycky břemeno, otroctví je mnohem pohodlnější a snazší. Zní to možná paradoxně, ale je to tak. Svoboda je mnohem těžší než otroctví. Svoboda je radost, ale je to břemeno. A ani svoboda Božích dětí není jenom radost, ale také břemeno, zatímco zotročení hříchem je daleko lehčí a jednodušší.

A v momentě, kdy to Izraelcům dojde, oboří se na Mojžíše: „Cos nám to udělal, že jsi nás vyvedl z Egypta?“ Po počátečním nadšení a pocitu, že teď všechno bude bez problémů, vychází najevo, že ani vyjití z otroctví nebylo tak jasné a neproblematické. Vrší se problémy a potíže a lidé malomyslní a zlobí se na Mojžíše.

Mnohdy je to příběh lidí, kteří začali svoji cestu víry. Zpočátku obrovské nadšení pro novou svobodu, pak se ale ukáže i těžší strana svobody. Objeví se nějaký problém nebo celá hora problémů a lidé si zoufají a říkají: „Proč jsem se jenom vydal za Kristem?! Nebylo by mi lépe bez víry? Neměl bych méně problémů? Teď se trápím takovou řadou věcí, o kterých bych bez víry vůbec nevěděl.“

Takové chvíle a otázky mohou přijít. Svoboda Božích dětí je veliká a krásná věc, svým způsobem je to ale dřina a břemeno. Počítejme s tím. Buďme na to připraveni

3. „Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.“

Na Izraelcích vidíme ještě další znak začátečnického myšlení víry: Izraelci tam úpí a čekají. Čekají na zázrak, který by přišel někde z nebe.Mnozí z nás si to také tak nějak představují: Pomodlím se a budu čekat, však to Pán Bůh nějak zařídí. Děláme to s myšlenkou: „Do všech těch problémů, které mám, jsem se dostal kvůli své víře, kvůli Bohu; tak ať to teď Pán Bůh nějak zařídí. Vždyť jsem v něho přece uvěřil (dal), tak ať se o mne postará (má dáti).“ A tak se člověk modlí a úpí k Bohu a čeká.A v této situaci zazní nesmírně zvláštní a pozoruhodné Hospodinovo slovo: „Mojžíši, proč ke mně úpíš. Pobídni Izraelce, ať táhnou dál.“ (Exodus 14,15

Před mnoha lety u nás byla na návštěvě sestra z Holandska, která vyprávěla, že žila celá léta v Harlemu a bydlela blízko vykřičené čtvrti plné prostitutek. Leželo jí to na srdci a tři roky se velice intenzívně modlila: „Pane Bože, změň ty ženy, udělej zázrak.“ A pak jí při jedné modlitbě projel myslí Boží hlas: „Už toho modlení nech! Už skonči s tím úpěním! Vstaň a běž mezi ně!“

Ten hlas ji zaskočil: „Proč já? Ať Bůh udělá zázrak!“ Ale poslechla a šla.A Bůh udělal zázrak. Skrze ni a její službu přivedl k záchraně řadu z těchto žen.

Proč ke mně úpíš. Pobídni Izraelce, ať táhnou dál. To slovo říká: „Mojžíši (nebo také Michale, Petře, Petro, Evo), jak to, že čekáš na zázrak a máš ruce složení do klína? Jak to, že čekáš na zázrak a máš zavřená ústa? Tak už se zvedni a běž.“Tak to s námi je. Tak rádi složíme ruce do klína (to přece děláme, když je sepneme k modlitbě: ukázat) a čekáme na zázrak z nebe. Boží děti úpí a nad spoustou věcí: nad tím, jak mnoho lidí nevěří, nad tím, jak přibývá rozvrácených manželství a rodin, nad tím, jak roste násilí a kriminalita. Úpí a s rukama složeným do klína čekají na zázrak: Ať se Bůh postará, aby se zaplnily kostely, ať se Bůh postará, aby spolu manželé uměli žít.

Boží děti úpí a naříkají, bědují a sténají, hořekují a kvílejí, lkají a lamentují, stýskají si a vzdychají, skučí a fňukají, kňučí a kvičí. Někdy z těch nářků až brní hlava a myslím, že z toho musí brnět hlava i našemu Pánu Bohu.

Bůh říká: „Co ke mně vzdycháš a úpíš? Jdi přece!“ To vůbec nepopírá smysl modlitby, jen rozbíjí pokus modlitbou zastřít vlastní zbabělost, lenost a neochotu něco dělat. Naříkáš, že ubývá věřících lidí? Přestaň skučet a jdi! Jdi a volej, zvi, vydávej svědectví. Naříkáš nad rozbitými manželstvími? Jdi, poraď, pomoz, zachraňuj!Hory problémů. Jak přes ně jít? A přesně tady dochází k zázraku. Lidé jdou a moře se rozestupuje a oni procházejí valem vod.

Tam v Harlemu se stal zázrak, protože jedna žena přestala úpět a šla. A desítky ženy našly Ježíše a spásu v něm. Lidé bědují, že nevidí zázraky. Čekají s rukama složenýma (sepnutýma) v klín. Bůh koná zázraky tam, kde v odvaze víry vyjdeme proti valu problémů, protože nás posílá: „Přestaň úpět a jdi přece!“

V písni, kterou budeme za chvilku zpívat (píseň 201), se říká: „Když Mojžíš s lidem ztrápeným pryč z Egypta se bral, hned farao jim v patách byl a vpředu mořský val. By cestou suchou přešel lid, Bůh moře rozdělil. A ten Bůh, jenž za Mojžíše byl, se podnes nezměnil.

Dodnes platí: „A ten Bůh, jenž za Mojžíše byl, se podnes nezměnil“. Mojžíš od něho slyšel: „Jdi.“ Ježíšovi učedníci slyšeli: „Jděte! Posílám vás. Jsem s vámi. Jen prosím vás jděte!“ To slovo dnes říká Bůh osobně i každému z nás: „Přestaň úpět a jdi.“