Nezapomínej na žádné dobrodiní

1. čtení: Ef. 2,1 – 10 Text kázání: Žalm 103,1 – 5

Bratři a sestry, dnešní slovo z Písma nás nabádá, abychom nezapomínali. Dobrořeč má duše Hospodinu a nezapomínej na řádné jeho dobrodiní. Nezapomínej! To je docela těžký úkol. Zapomínání je přirozený proces nejen u věkem starších lidí, ale i u mladých. O tom by nám mohli ti, co právě odmaturovali, také něco povědět. Kolik úsilí stojí, něco si zapamatovat a také si na to vzpomenout v ten pravý okamžik. Lidský život přináší stále nové dění, nová setkání, věci, které musíme udělat, rozhodnutí o příštích krocích, úkoly a povinnosti. A jak náš život probíhá, s každou další novou situací, kterou máme řešit se naše pozornost soustřeďuje na ni, a zakrývá se nám to minulé a je to v pořádku, potřebujeme se soustředit, abychom našli správné řešení. Asi nedokážeme mít v mysli stále všechna Boží dobrodiní, všechno to, čím nám Pán Bůh prokazuje svoji lásku, milosrdenství. Ale můžeme si je připomínat.

Jednou z příležitostí k takovému připomenutí je jistě nedělní den, den odpočinutí od práce. Je dobré si připomenout, že se našeho srdce Pán Bůh dotknul. Někdo, zažil silný obrat ve svém životě, něco jako bouři, po které nezůstalo skoro nic na svém místě, jiný byl k Bohu přitahován pozvolna, ale každý ví, že bez Boží milosti by na tuto cestu nevkročil.

Co si tedy můžeme připomínat? „On ti odpouští všechny nepravosti“ – to je hned na prvním místě, jako to první dobrodiní, které nám Pán Bůh dává. Ateista řekne: „Co je na tom neobyčejného? Vždyť je to Boží práce, Boží úkol. Bůh má přece v popisu práce, aby odpouštěl.“ Ale to je zkreslený pohled. Je to pohled člověka, který cenu odpuštění nezná. Který zatím nenahlédl, nepřijal, že Boží odpuštění bylo vybojováno krví Pána Ježíše Krista. Kristus ji za nás prolil z veliké lásky. Tím otevřel dveře pro hotovou lavinu lásky, která láme všechna pouta, všechny okovy, ve kterých nás vězní, nebo věznil ten zlý.

Nedávno běžela v televizi pohádka o prinzezně zakleté černokněžníkem, princezna byla spoutána třemi železnými obručemi, vysvobodil ji mladík, který musel zvítězit ve třech těžkých zkouškách, po každé zkoušce kterou prošel, jedna z obručí praskla. Obruče symbolizovaly nadvládu čaroděje nad princeznou. Teprve po vítězství ve třetí zkoušce byla princezna volná a z moci čaroděje bylo vysvobozeno i celé její království.

Jistě, je to jen pohádka, nevím přesně, kdo je jejím autorem, ale ukazuje docela krásnými obrazy ke Kristu. Když si uvědomíme, že princeznou může být duše každého člověka. Myslím, že to tak klidně můžeme povědět a ani to moc nekulhá. Vždyť o Bohu se v Písmu mluví jako o Panovníku a Králi. Jeho synové a dcery jsou děti Krále, tudíž princové a princezny. Každá lidská duše se dostala pod nadvládu toho zlého, je tedy spoutána pevnými obručemi, ze kterých se sama vysvobodit nemůže.

Tak je to v Písmu: „ I vy jste byli mrtvi pro pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ Četli jsme v epištole Efezkým v prvním čtení. Ten zlý je silnější než my, a proto musel přijít někdo silnější než on. Přemohl jej mocí lásky ochotné k oběti.

V pohádce bylo současně s princeznou osvobozeno i celé království. Zdá se nám, že tohle už je trochu přehnané? Jak souvisí osvobození jednoho člověka z moci toho zlého s osvobozením dalších lidí? Přesný mechanismus toho, jak to funguje asi neznáme. Ale vždy, když člověk přijme Kristovu oběť a přejde z nadvlády toho zlého pod vládu Boží, vždycky je tak otevřena cesta pro vysvobození dalších duší. Protože na základu odpuštění, které jsem právě přijala, mohu odpustit všem, kdo se nějak provinili proti mě. Tím můžeme uvolnit obruče, kterými jsou spoutané další duše. Uvolnit možná jen trošku, aby se mohly nadechnout a rozhlédnout a uvidět Krista, který i k nim přichází s láskou a  mocí rozbít i jejich pouta.

V Janově evangeliu v kap. 20. ve verši 23. čteme: „Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ A v Matoušově evangeliu v 18. kap. ve verši 18. je napsáno: „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Často, když se někdo pohybuje jakoby v bludných kruzích, naráží na stejné nebo velmi podobné problémy, často to souvisí s neodpuštěním. Máme tedy velikou zodpovědnost a zároveň výsadu spolupráce na díle Božím. Smíme odpouštět, protože i nám bylo odpuštěno.

„Dobrořeč má duše Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní, on ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje.“ Ze všech nemocí tě uzdravuje, pokračuje Žalmista dále. Na téma nemocí jsme slyšeli mnoho kázání, v Písmu o nemoci najdeme mnoho slov – že nemoc je důsledkem hříchu, ale také že jsou nemoci, díky nimž se zjevuje Boží sláva, dále jako ostny, které v těle Pán Bůh ponechává některým služebníkům, aby je chránil před pýchou.

Žalmista se těší z toho, že ho Pán Bůh ze všech nemocí uzdravuje. Neříká, že nikdy nebyl nemocný, ale Bůh jej až dosud uchoval při životě a to je dobrodiní, za které může Hospodinu děkovat. Nemoc rádi nemáme, na druhou stranu mnozí mohou dosvědčit, že se nemoc někdy podílela na tom, aby obměkčila některá tvrdá místa v srdci. Znám jednoho úžasného studenta, který mezi ostatními působí, jako by byl z jiného světa. Je milý, obětavý, vždy ochotný k pomoci, doučuje nezištně své spolužáky i mladší studenty, je kamarádský, má pochopení pro druhého. Co myslíte? Má nějakou zkušenost s nemocí?

Je chronicky nemocný, byl mnohokrát hospitalizovaný, lékaři si s ním nevědí moc rady. Když mu je dobře, srší optimismem a je báječný. Možná si myslíte, že je křesťanem ale není. S kým se však setkáte raději? S člověkem zdravým, který nebere ohledy na nikoho a na nic, nebo s někým, kdo prochází nemocí a umí se vcítit do vašich starostí a můžete je s ním sdílet?

„Vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.“ Pokračuje Žalmista dále ve výčtu toho, čím ho Pán Bůh zahrnuje.

Kolik prožíváme každodenně různých obav, strachů; kolikrát nás z nich Pán Bůh vysvobodil? Odpovězme si sami, jak jsme se obávali nějakého jednání s nepříjemným člověkem a ono nakonec proběhlo v klidu a skoro v přátelské atmosféře. Nebo se proměnila tísnivá atmosféra na pracovišti, ve škole. Mysleli jsme si, že na něco nebudeme mít sílu a dostali jsme ji a ještě nějakou navrch. Tak Pán Bůh vyslýchal naše volání o pomoc. Taky jsme leccos sami pokazili a právem se na nás naši blízcí mohli zlobit a oni nám přesto odpustili, ještě by mohl pokračovat dlouhý výčet milosrdenství a slitování, kterým nás Pán Bůh zahrnuje. On nás po celý náš věk sytí dobrem.

Nezapomínejme tedy na žádné Boží dobrodiní. Připomínejme si je, mluvme o nich s bratrem nebo sestrou. V našich sborech není běžné sdílet se o víře. Jistě, že některé důvody jsou pochopitelné, některé věci víry jsou niterné a velmi intimní, tak jako ve vztahu dvou lidí, kteří se mají rádi. Ale je toho pořád hodně o čem se sdílet můžeme. Překážkou může být ostych, nějaká obava, nechceme na sebe upozorńovat. Třeba máme zkušenost s nějakým tím leštěním svatozáře a to dělat nechceme. Když se však zcela uzavíráme, bráníme se o svých zkušenostech mluvit s kýmkoliv, ochuzujeme tak nejen sebe, ale i společenství bratrů a sester.

Sdílení se o Božím milosrdenství, Božím napomenutí, někdy nás Pán Bůh přímo zastaví na naší cestě – takové sdílení patří do života sboru. Je posilující, povzbuzující, když slyším, že se s něčím nepotýkám jen já. Že bratr nebo sestra něčím podobným prošel nebo prochází. Někdy je tak člověk ponořen do svých starostí a názor druhého mu přinese nečekaný pohled na věc. A to potěšuje a obohacuje. Kdyby Žalmista nechtěl nikomu říci o svých zkušenostech s Božím jednáním ve svém životě, v životě svého lidu, byli bychom ochuzeni o tento nádherný posilující a potěšující žalm.

Dobrořečme tedy Hospodinu, nezapominejme na žádné jeho dobrodiní.

Amen