Text kázání: Jan 10, 10 a Jan 12, 20 – 26

Jan 10,10

„ Zloděj přichází jen, aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“

Jan 12, 20 – 26

„ Někteří z poutníků , kteří se přišli o svátcích klanět Bohu byli Řekové.Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji a prosili ho : „Pane, rádi bychom viděli Ježíše“. Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl . „Přišla hodina, aby byl oslaven byl Syn člověka. Amen, amen, pravím vám, jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej, kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mne následuje, a kde jsem já , tam bude i můj služebník. Kdo mě slouží, dojde cti od Otce.“

Jsme v Jeruzalémě těsně před velikonočními svátky, po příjezdu Pána Ježíše na oslátku – po slavném uvítání, kdy mnozí volají : Hosanna Synu Davidovu! Nevíme toho moc o vztahu Řeků k Bohu, byli to pravděpodobně proselyté nebo bohabojní, tj. lidé se zájmem o židovství či konvertité. Obracejí se na učedníky s řeckými jmény.

Filip pocházel z Betsaidy, kde žila řecká komunita, pravděpodobně ho tedy znali a tak šli za ním, aby je dovedl ke slavnému Božímu člověku. Filip o tom řekne Ondřejovi a jdou za Ježíšem spolu. Je dobré, když věci, ve kterých nemáme jasno smíme předložit Pánu Ježíši společně s bratrem, nebo sestrou. Můžeme si také uvědomit, že ti, kdo se zajímají o Ježíše, mají mít někoho, kdo je vede, tedy i my máme být připraveni být takovými Filipy a Ondřeji.

Ti mužové se chtějí setkat se slavným člověkem – a protože se přišli klanět Bohu, asi si uvědomují, že lidská sláva má smysl jen v Bohu, jen ve spojení s Bohem. Pán Ježíš té touze po slávě rozumí a také na ni odpovídá. Ale lidskou představu o slávě uvádí na pravou míru. A my se tak smíme dozvědět jaký je Boží způsob oslavy Pána Ježíše. Je to pro nás důležité, jestliže chceme být s Pánem Ježíšem, jestliže stojíme o život věčný – a o to nepochybně stojíme.

Zrno pšeničné nepřinese žádný užitek, když nepadne do země a nezemře. To je známá věc a nikdo nad tím nemá žádné otazníky. Tak to prostě chodí, je to zákon setby a sklizně.A jaká je tu souvislost s naším životem ? Rozumíme ještě tomu, že za nás za hříšné lidi musel Pán Ježíš položit svůj život, chápeme i to, že díky poslušnosti Božího Syna máme podíl na zaslíbeních, věříme, že nás Pán Bůh slyší, když se modlíme, že mu smíme vše svěřovat. Ale, že bychom my sami měli i v téhle věci Pána Ježíše následovat ? Vždyť za nás zemřel Kristus a Jeho oběť je postačující.

A přece Pán Ježíš jasně mluví o následování ve smrti. Z textu je patrné, že nemusí jít o smrt fyzickou, i když i o takové možnosti mluví Bible otevřeně na jiných místech. A víme, že v rané církvi byla fyzická smrt reálnou možností.

Ale tady Pán Ježíš spíše mluví o něčem dlouhodobějším, o programu, náplni pro náš život.O dvě kapitoly, dříve v Janově ev. 10.10, říká Pán Ježíš …“ já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti“, když mluví o sobě jako o dobrém pastýři. Nejen abychom měli život, ale abychom měli hojnost života! Na obou místech mluví Písmo o životě. A jako u mnoha jiných otázek v Písmu i tady stojíme před zdánlivým protikladem. Jak můžeme mít hojnost života a zároveň mít svůj život v nenávisti? Jak souvisí hojnost s umíráním a nenávistí?

Hojnost života. Co si pod tím představujeme ? Hojnost je dobré slovo, lahodí našim uším! Hojnost znamená mít vše potřebné a ještě hodně navrch. Co Pán Bůh myslí hojností, můžeme vidět v přírodě. O hojnosti vypráví Boží stvoření ! Kolik má jeden strom květů a plodů? Dvojnásobek nebo pětinásobek toho, co je potřebné k zachování života, k udržení druhu? Víme, že jde o sto i tisícinásobná množství toho, kolik by bylo nezbytně potřeba. Hojnost je dobré slovo, je spojeno s pocity radosti, štěstí, naplněnosti. Je to něco, čemu se člověk nebrání, co neodmítá. Bible vypráví o tom jak Pán Bůh dává a vidíme, že když Bůh dává, dává vždycky více, než je nutně třeba.

Jak se tedy s hojností života, kterou nám Pán Bůh zaslíbil – dokonce Pán Ježíš říká, že kvůli tomu přišel, aby jeho ovce měly život a to život v hojnosti- jak se s tím shoduje, že máme mít svůj život v nenávisti v tomto světě, abychom jej zachovali pro život věčný ? Dokonce, když jej budeme milovat, ztratíme ho !

Pán Bůh, který je naším Stvořitelem, ví jaká je cesta k hojnosti života pro přírodu a ví také co potřebujeme my lidé, abychom mohli prožívat hojnost života. Hojnost života můžeme mít jedině ve spojení se Stvořitelem a Dárcem života A protože nás Pán Bůh stvořil, ví také jak můžeme mít hojnost života! Znamená to žít život tak, jak byl Stvořitelem určen. Jak by to asi vypadalo, kdyby semínko zaseté do země mohlo rozhodovat, kdy a jak vzklíčí. Některé by odmítlo úplně, jiné by si ještě chtělo trochu užít – je dobře, pro nás lidi, že tomu tak není. Obilné zrno může přinést užitek jen tím, že je zaseto, samo zanikne, ale vyroste z něho klas.

My však, na rozdíl od semínka, svobodnou vůli máme, a protože jsme ji dostali od Pána Boha, také ji užíváme. A i když se modlíme „ buď vůle Tvá“ spíše tím myslíme, hlavně - ať se příliš neodlišuje od našich představ. Jenomže právě tím se bráníme životu v hojnosti, který je pro nás připraven. Bráníme se tím užitku, který bychom mohli přinést, který pro nás Pán Bůh zamýšlí. Nechceme umírat sami sobě. Nechceme opustit své představy o hojnosti, které se nám tolik líbí a přijmout Boží. Ale jiná cesta pro ty, kdo chtějí být tam, kde je Pán Ježíš, není.

Je vůbec možné nenávidět vlastní život? Vždyť to jediné, co skutečně v této chvíli máme, je život. Je pro nás hrozná představa, že bychom měli svůj život zmařit a jsme vybaveni různými obrannými mechanismy, abychom se ubránili, kdyby nás někdo chtěl o život připravit. To je na té naší tělesné rovině. Podobně však bojuje i naše duše, protože se chce mít dobře, chce se cítit jistě a používá k tomu také různé mechanismy. Problém je v tom, že ty mechanismy sice nějak zajišťují nás, ale zároveň více nebo méně škodí našim bližním. Když někomu nepomohu, šetřím své síly, nebo prostředky, ale zraním toho, kdo o pomoc žádal. Některé jednání podle nároků Božího slova, je opravdu velmi obtížné. A náš rozum se hned staví na obranu duše, snese spoustu argumentů, že toto je vyjímečná situace a prostě to správně udělat nelze! Možná někdo jiný by to mohl zvládnout, ale já – ne! Nemůžeme se těmto obranným mechanismům divit. Je to asi takové, jako, kdybychom byli tím zrnem a sami sebe bychom vtlačili do země, přikryli se, a čekali až zemřeme. Kdopak by něco takového udělal! Je to proti naší přirozenosti – ovšem přirozenosti, porušené hříchem.

Naštěstí to po nás Pán Bůh nechce, ostatně ani pšeničné zrno nezasévá samo sebe. Ale to, co je na nás, co za nás neudělá nikdo, je to, že dáme Pánu Bohu svůj souhlas. S plným vědomím toho, že nechceme žít sobecký život, že chceme být použitelnými služebníky, že se dáváme k dispozici a víme, že když neumřeme sami sobě, budeme sice vyslovovat : Buď vůle Tvá, ale bude to znamenat – jenom potud, pokud mi to bude vyhovovat. Možná, že nějak svůj život prožijeme, ale bude v něm chybět ta hojnost, kterou Pán Ježíš zaslibuje jako věrný pastýř pro své ovce.

Ale nejenom o hojnost života bychom mohli přijít. Pán Ježíš říká, že bychom mohli přijít o život sám. „ Kdo miluje svůj život, ztratí jej“ Všimněme si ještě jednou slov 10.verše z desáté kap. Janova evangelia : „Zloděj nepřichází, než aby kradl, mordoval a hubil“. Cíl toho zlého, který chce škodit je zřejmý: Okrást a zahubit. A tak ti, kdo budou zachraňovat svůj život, kdo budou usilovat zachovat jej, nakonec dosáhnou stejného cíle, jako má ten zlý, paradoxně budou jednat v souladu s cílem toho zlého – totiž ztratí svůj život – ten život, který měli žít v hojnosti.

V 55. kap proroka Izajáše v 7. verši čteme : Opusť bezbožný cestu svou a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu i slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, neb jest hojný k odpuštění.“ Pán Bůh je hojný k odpuštění, to je nadějí i pro nás. On naši prosbu vyslyší, sám nás povede situacemi, ve kterých se postupně bude naše sobecké já menšit a poroste v nás Ježíš. Nemusíme z toho mít strach. My se bojíme umírání. Pán Bůh tohle dobře ví, a my mu to smíme povědět. To, že se bojíme, že si neumíme představit, jak odpustíme, něco moc těžkého, jak budeme mít rádi, někoho, kdo se nám posmívá, nebo nás uráží, jak trpělivě přijmeme svůj kříž, když je v nás tolik netrpělivosti. On nám pošle na pomoc Utěšitele, Ducha svatého. Pán Ježíš, který zemřel za nás, on je ten dobrý pastýř, povede nás tou nejlepší cestou, cestou na které nalezneme život, život v hojnosti. Můžeme se nyní rozhodnout.

AMEN