Izák – tichý tvůrce pokoje a prostředník požehnání

1. čtení: Genesis 26,12-33

Text kázání: Filipským 4, 5: „Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.“

1. Pán Bůh potřebuje spoustu Izáků

Abraham, Izák a Jákob – tři praotci. Abrahamovy příběhy jsou bohaté, pestré a barvité. Stejně tak Jákobovy příběhy jsou dobrodružné a pestré. Spousta příběhů a vyprávění. Na Izáka jako by pisatelé trochu pozapomněli. Jeho příběh zabírá pouhé dvě kapitoly a není v nich vlastně nic až tak vyjímečného a zvláštního. Jako by jeho životní poslání spočívalo v tom, že se narodil, vyrostl, oženil a měl dva syny. Celý život pobýval jen v zaslíbené zemi, nikam necestoval (Egypt, Cháran).

A přece tento tichý muž patří k třem největším praotcům Izraele. Myslím, že to není náhoda, že to není jen tím, že se „připletl“ mezi Abrahama a Jákoba. V životě Božího lidu , církve je to tak, že jsou lidé, které Bůh povolává, aby dělali odvážné a dobrodružné věci a činy, vydávali se novými cestami, měly spletité a barvité osudy. A jsou jiní, které Bůh povolává k tomu, aby byli klidní, aby setrvali na svém místě bez velikého rozruchu a humbuku, aby žili tiše a věrně předávali svědectví evangelia dalším generacím. Ti první nejsou lepší nebo vzácnější než ti druzí nebo naopak. Každý z nich má svůj úkol a poslání. Jde o to, aby je věrně plnil.

Někdo řekne: Já bych tak chtěl zažít něco velikého (např. poté, co si přečte nějakou knížku o „hrdinovi víry“). Ale Pán Bůh nepotřebuje jen „hrdiny“, Abrahamy a Jákoby, ale spoustu Izáků, tichých a věrných.

2. Vaše mírnost ať je známa všem lidem

Je to veliký příběh praotce Izáka a když vyslovíme jméno Izák, vyvstane nám před očima slovo: “Vaše mírnost ať je známa všem lidem.” Že člověk dovede ustoupit jednou, to by snad bylo možno pochopit. Moudrý to dělá proto, aby se ukázalo, že je přece lepší, nežli ten druhý. Že člověk dove-de ustoupit podruhé, to už není tak zcela normální a samozřejmé. A že člověk zůstane mírný i potřetí, to je velice divné a podivné.

Přitom nešlo vůbec o maličkost. Studně byla zdroj života, ve vyprahlé zemi o to naléhavější. Vykopat studnu dá vždycky dřinu, kopat ji ve skále byla dvojnásobná dřina. Ale to nejzvláštnější je Izákovo jednání na konci. Když vám někdo ubližuje a pak za vámi přijde a říká: “Víš co, budeme přátelé, omluv mne, odpust, co jsem udělal”, tak proč ne? Ale je mnoho lidí, a s bolestí musíme říci že i mnoho křesťanů, kteří si svůj hněv drží ve svém srdci a nechtějí a nemají ochotu se smířit.

Znal jsem dvě ženy, které se mezi sebou povadily. A když pak jedna z nich a řekla té druhé: “Tak už se na mne nezlob, moc mě mrzí, co jsem ti udělala”, řekla jí ta druhá žena: “Táhni odtud, napřed mne pomluvíš a pak se omlouváš.” Obě chodily do kostela, obě přicházely k Večeři Páně. Není lehké být smířlivý, i když se druhý omluví.

A což teprve, když to vypadá, jak vypráví Bible. Izákovi nepřátelé se vůbec neomlouvají. Napřed jej vyženou, zasypou studně, a když si Izák vykope novou, zase m,u ji seberou. A zase si pak přijdou jako by nic a tvrdí mu: “Vzpomeň si, my jsme ti vždy prokazovali samé dobro, nikdy jsme se tě nijak nedotkli, nikdy ti nic neudělali.” A ani neodpoví na Izákovu otázku: “Proč jste přišli, vždyť jste mne nenáviděli, vyhnali jste mne.”

V člověku se vaří krev a má zlost a zase jenom zlost. Taková nestydatost. Vyrazit s nimi dveře, zabouchnout jim před nosem a říci: “Táhněte vy darebáci, vy sprosťáci.” “Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.”

3. Mírnost v síle a jistotě víry

Toto je odpověď na to, proč Izák dovedl být tak mírný. Ne proto, že by byl bačkora a ňouma. Nebo může být mírný proto, že je takový budižkničemu a nic jiného mu nezbývá. “Strčte si mne, kam chcete.” To není žádná přednost ani ctnost. Izák je však mírný, protože ví, že Pán je blízko. Spočívá na něm Boží požehnání. Právě ve chvíli, kdy ustoupí a kdy se zdá, že to zase prohrál, slyší Boží hlas, který mu žehná a zaslibuje mu zemi, tu zemi, z níž ustupuje a ustupuje a kterou nechce získávat násilím. Kdo má Boha v zádech, kdo ví, kdo má jistotu: za mnou stojí Bůh, ten má sílu ustoupit, tem má sílu nevzplanou a nevybuchnout, ten má sílu být mírný, laskavý, ten má sílu odpustit.

Umět ustoupit, to je věc vítězství, být mírný znamená být silný. Milan Frýdl kdysi nahrál čtení z Jobovy knihy s doprovodem varhan Petra Ebena. Slova, která říká Bůh, nebylo téměř slyšet jak byla tichá, tichounká a mírná. Když ale četl slova, která říká satan, křičel, rozčiloval se a burácel. Bylo to hluboká výpověď v tom, že říkala: Proč by Bůh křičel? Ďábel musí řvát, protože si je nejistý, protože nemá pevnou půdu pod nohama. Ďábel se musí rozčilovat a vztekat, Bůh se nepotřebuje vztekat.

Kdo má Boha za sebou, kdo je zahrnut jeho žehnající rukou, ten si je jistý v kramflecích, ten si je jistý, že dědičně obdrží zemi. Ježíš řekl v kázání na hoře: „Blahoslavení tiší, neboť oni obdrží zemi za dědictví“ (Mt 5,5).

Z jistoty plyne síla a mírnost. Z jistoty plyne moc ustoupit, odpustit, smířit se. Nejistý nepodá ruku – jak by mohl, čeká přece zradu a podraz. Jistý může podat ruku, může ustoupit, může jít první, s rukou napřaženou ke smíření.

Apoštol Pavel, když psal o mírnosti, hovoří nejen o Bohu v zádech a o jistotě, která z toho plyne. Hovoří také jedním dechem o přicházejícím Pánu Ježíši. Pán je blízko, blizoučko, přichází. Pán je blízko. Pán Ježíš přijde, je na cestě k nám, je blízko. Jaká nádherná jistota.

Představte si obležené město. Není co jíst a pít, dochází munice. Jaká hrozná nejistota a nervozita, vše se propadá, budoucnost je černá. A ve městě sedí malá skupinka lidí kolem vysílačky, ze které se najednou ozve zpráva, že městu přichází na pomoc veliká armáda, která je už jen několik kilometrů od města. Jaká nádherná zpráva, Jaká jistota. Proč se vztekat, křičet, bát?

Hloučky křesťanů na tomto světě, často obklopené nenávistí, zlobou, vypovídaných z místa na místo. Jako Izák, vyháněný od studnic. Ale mohou zůstat mírní. Vždyť Pán Ježíš je blízko, Pán Ježíš přijde, jemu patří zem a on slíbil, že tiší obdrží zemi za dědictví.

Jeden francouzský spisovatel, snad Vercors, napsal slova: „Když se díváme na dějiny, zdá se, že jen násilníci dobývají zemi a že jim patří země. Ale není to pravda. Násilnící padají do zatracení a bezejmenní, tiší, jdou dějinami jako jediná síla. Oni dostávají zemi za dědictví.“

Kdo si je jistý, může si dovolit být mírný. Kdo ví, že Pán je blízko, nepotřebuje propadat nejistotě. Věřící děti vědí: mohou nás vyhnat od jedné studny, najdeme druhou. A pak třetí a čtvrtou. Věřící děti Boží vědí i o tom, že jednou i jejich nepřátelé poznají, že Boží požehnání, které neseme, je nadějí pro celou zemi.

Mnozí křesťané se zdravívají starým pozdravem, vzatým z bohoslužebné liturgie: „Sursum corda – vzhůru srdce.“ „Máme je u Pána“ zní odpověď. A ten, kdo má srdce u Pána, ten je jistý a proto mírný a připravený odpouštět. Proto: Vzhůru srdce, vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Dnes je poslední neděle církevního roku. Příští neděle je první adventní neděle. A velké poselství adventu zní: Pán přichází. Je za dveřmi. A proto ještě jednou: Vzhůru srdce, vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.