Prozíravost 1. čtení Lu 19, 41- 44 text: 5. M 32, 19 – 29, důraz na 29.

        Dnešní text mluví o ztrátě soudnosti a nedostatku prozíravosti. Je z oddílu, který je nadepsán Mojžíšova píseň. Je to píseň, která v úvodní části oslavuje Hospodina, ale většina zbývajícího textu je již jen velmi kritická k božímu lidu – Izraeli. Když ta slova čteme, je nám líto, že je tam zmiňováno tolik nepravostí, hříchu, tvrdosti srdce. 29. verš přečteného oddílu ukazuje na to, jak nás Pán Bůh chce zahrnout dobrými dary, ale nemůže. Pán Bůh chce pro svůj lid dobré, všechno pro to připravil a kdyby byl Boží lid prozíravý, pochopil by, které cesty k dobrému nevedou, pochopil by jak skončí. 

        Pokud by takhle Pán Bůh mluvil jenom k pohanům, to by nás uklidnilo, to jsou přece ti, kdo Hospodina neznají a tak pochopitelně jednají, jak umí. Ale boží lid? Má za sebou vyvedení z Egypta, zázračné převedení přes moře, poražení faraona i dalších nepřátel během putování do zaslíbené země. A podobnou zkušenost ve svých životech má i lid Nové smlouvy. Setkání s Kristem, vysvobození z otroctví hříchu, přijetí do Boží rodiny. A přece i Pán Ježíš na adresu učedníků řekne, že synové tohota světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla. (Lu16,8)

        Zdá se, že s prozíravostí je nejen v lidských dějinách, ale i v dějinách Božího lidu problém. Je to nedostatkové zboží, bývá ji totiž často málo, nebo chybí úplně. Její význam je v tom, že člověk je schopen posoudit, jaké důsledky v budoucím čase přinese jeho nynější jednání. Když mluvíme o prozíravosti můžeme také mluvit o obezřetnosti, rozumnosit, moudrosti.

        Četli jsme: „Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by jak skončí.“ Prozíravost tedy souvisí s moudrostí a to nikoli s lidskou moudrostí, ale s moudrostí Boží. Jak o tom svědčí Písmo:„Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem.“ (Ž111,10) Tuto moudrost chce Pán Bůh lidem darovat. V knize Přísloví je o tom mnoho veršů, jak moudrost volá na lidské syny na ulicích, na nárožích: „Hle nechám na vás proudit svého ducha, uvedu vám ve známost svá slova“ (Př 1,23) A lidští synové odmítají, každé radě se vyhýbají, poznání mají v nenávisti. Dávají přednost tomu, co mají před očima. Izrael měl před očima zvyky pohanských národů – jíst, pít, sloužit modlám.

        My žijeme ve dvacátém prvním století, a pro naši společnost je důležité, co se děje „v tuto chvíli“. Pokud sledujete televizní zprávy a reportéři kladou otázky politikům, na obou stranách se velmi často vyskytuje rčení: „ v tuto chvíli“ a zdá se, že právě toto slovní spojení charakterizuje naši dobu. Protože věci, o kterých se mluví, platí v tuto chvíli. A v následující chvíli už může být všechno jinak. V tuto chvíli odvolávám vládu a za dva dny, opět v tuto chvíli, odvolání ruším. V tuto chvíli je to můj kamarád, v tuto chvíli miluji svou ženu – skutečně, je to pravda – ovšem pro tuto chvíli. Jak to bude zítra, to neřeším. Včera to byla pravda a dnes i když je to opačně, je to zase pravda – protože tak je to v tuto chvíli. Nikdo se nestará, jaké bude mít takové jednání důsledky.

        S nedostatkem prozíravosti se setkáváme na každém kroku. Lidé si pořizují věci na které nemají finance a zadlužují se, protože je potřebují - v tuto chvíli. A co je vážnější, pořizují si podobným způsobem i vztahy, navážou na sebe další bytosti a po dvou letech nevědí, co si s nimi počít, hledají, kam by je odložili. Boží lid nežije někde na pustém ostrovu ( i když tady asi ano…alespoň podle názvu). Nežijeme mimo dění ve společnosti. Jsme její součástí a mnoho z toho, co považují za důležité naši současníci, považujeme za důležité také. A nemůžeme ani říci, že to všechno je špatné, že všechno je v rozporu s Boží vůlí. Nejjednodušší by bylo všechno dění ve společnosti odmítnout a nebo naopak všechno bez výhrad přijmout. My ale musíme rozlišovat, pokud máme zůstat na Boží cestě.

Je to slyšet z mnoha stran, z různých sborů, že někdo projde sborem, připravuje se na křest, stane se po křtu členem sboru, a po nějaké době se jaksi vytratí, ve sboru se neobjeví. Zdá se, že tak jak se uvolňují vztahy mezi lidmi, uvolňuje se u některých křesťanů vztah ke Kristu. A snad tady působí jakási nechuť k církvi, jako k organizaci. Může to mít reálné zdůvodnění, že v minulosti…a asi i v současnosti v něčem církev selhala a selhává. Jenomže, v tomto případě lidé naprosto ignorují, že církev ustanovil Pán Ježíš. On také po celou dobu svého veřejného působení žil ve společenství s učedníky. Když čteme v Písmu zprávy o první církvi, o nově vzniklých sborech, nejsou to přece pouze dokonalá společenství. 

        Máme o tom mnoho v apoštolských listech i v knize Zjevení. Když Pán oslovuje sbory V Efezu, Sardách, Laodikeji, nejsou to zrovna pochvalná slova. A přesto ani problémy mezi Kristovými učedníky nevedou Pána Ježíše k tomu, aby církev zrušil a řekl, že bude raději jednat jen s jednotlivci. Je tedy na pováženou, když ti, co se ke Kristu hlásí, klidně popřou jeho Slovo, jeho ustanovení. Jak by zněla modlitba Páně individuálního křesťana? Otče můj….chléb můj vezdejší, můžete si doplnit všechna ostatní místa. I jako učedníci Pána Ježíše nejsme dokonalí, ale Pán nás dokonale zná a on si z nás vytvoří tu nevěstu, drahou jeho srdci, když mu v tom nebudeme bránit.

        O dnešku ovšem mluví také Pán Ježíš v oddíle o zabezpečení života. Čteme tam: „Nemějte tedy starost a neříkejte: co budeme jíst, co budeme pít, co si budeme oblékat. Po tom všem se shánějí pohané. Nedělejte si starost o zítřek. Zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ Není tedy naléhavá potřeba prozíravosti v rozporu s tím, co říká Pán Ježíš? Prozíravost přece ukazuje z dneška k zítřku, tedy k důsledkům, které bude mít mé jednání , pro moji zítřejší cestu. Jestli bude moje chůze jistá a nebo budu klopýtat. Klíčem ke správnému pochopení jsou následující slova z tohoto oddílu: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.“ Neznamená to tedy o nic se nestarat, ale obrátit se od hledání svého království, od prosazování své vůle své vůle k hledání Boží vůle, Božího království. 

        I když je to řečeno několika málo slovy, Kristův učedník s tím bude mít práci nejspíš celý život. Výstižně to vyjádřil mnich Angelus Silesius, který žil v 17.století. „Tři nepřátele máš, hle: sebe, ďábla, svět. Ten první příteli se vzdává naposled.“ 
Co znamená nedostatek prozíravosti v životě božího lidu? Četli jsme o tom v prvním čtení. Pán Ježíš pláče nad Jeruzalémem, protože město v jehož jménu je pokoj, nepoznalo, co vede k pokoji. Nepoznalo čas, kdy se k němu sklonil Bůh. Podobně čteme v Matoušově evangeliu 23,37 : „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ A evangelista Lukáš říká: „Avšak je to skryto tvým očím.“ Proč? Že by Pán Bůh chtěl před námi něco ukrývat. Nikoli. Odpověď je v tom: A nechtěli jste. To je ten zásadní problém. Svobodná vůle, kterou máme, lidská neochota…

        Pán Ježíš v té době, kdy přijíždí do Jeruzaléma na oslátku, vidí dál než všichni ostatní, vidí to, co se naplní 40 let po jeho ukřižování. Zničené město a zbořený chrám. Když o tom čteme, říkáme si: „Stálo jim to za to? Ta neposlušnost, ten vzdor vůči Bohu? To hledání svých věcí, svého prospěchu? Nedostatek prozíravosti, svévolné jednání, vede  k zničení vztahů, rozbití nejužších vazeb. Domov, místo aby byl přístavem v rozbouřeném světě, stává se bojištěm, místem kde se prosazuje sobectví, neúcta, nevěrnost. Je to zlé a šíří se to jako zhoubná nemoc - od jednotlivce do celé společnosti.

Co se s tím dá dělat? Je tu nějaká možnost uzdravení z této nemoci? Je tu naděje pro narušené vztahy? Pro nemocnou společnost, pro zmenšující se církev? Je toho tolik, co se na nás valí ze všech stran.To první, co je nadějné, spočívá v Boží reakci na svévoli. „Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by jak skončí“ V Iz. 48,18 čteme: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny,“ Pán chce, abychom byli moudří, prozíraví, chce, abychom poznali, co vede k pokoji, chce, abychom dali pozor na jeho přikázání, chce nám darovat pokoj mohutný jako řeka, spravedlnost jako mořské vlny. Pro nás je tu jen jedna podmínka a tou je naše svobodná vůle, která se rozhodne pro Pána Boha. To je tedy naděje pro nás, kdo tu jsme, v tuto chvíli. A jak všichni doufáme- s pomocí Boží - nejen v tuto chvíli.

        A jak je to s nadějí pro naše blízké, kteří po Boží cestě nejdou a jejich vztahy se všelijak komplikují a hroutí? V tomto případě nás Písmo vyzývá: „Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň! Bojujte za své bratry, syny a dcery, ženy a domy!“ (Neh 4,8)  V knize Nehemjášově šlo o boj s meči, kopími a luky. Ti, kdo následují Krista, nebojují proti tělu a krvi, tedy proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.(Ef 6.kap.) Náš boj je duchovní, potřebujeme Boží zbroj a naší zbraní je Boží slovo a modlitba.

A je tu další ještě širší okruh. Jak máme reagovat na většinovou společnost, která se o Boží spravedlnost a často i o lidskou spravedlnost nezajímá? O tom čteme v knize proroka Jeremjáše 29,7: „Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.“ Pán Bůh nás přivedl na určité místo, kde máme své rodiny, přátele, spolupracovníky, sborové obecenství a my tady můžeme přijímat Boží moudrost, radu a také usilovat o pokoj. A k tomu nás Písmo povzbuzuje: „Dám ti prozíravost, ukáži ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko“ (Ž32,8) Amen