Text : Za. 5,5-11

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Kral.: „ Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční. Nebo nastanou lidé sami sebe milující, peníze milující, chlubní, pyšní, zlolejci, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní. Nelítostiví, smluv nezdrženliví, utrhači, nestředmí, plaší, kterýmž nic dobrého milo není, Zrádci, přívažčiví, nadutí, rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha, majíce způsob pobožnosti, ale moci její zapírajíce. A od takových se odvracuj."

V jedné televizní reklamě - před nějakou dobou - běžela asi tato scéna : Mladý muž (popíraje zákony zemské přitažlivost ) běží po stěně vysoké budovy (pro znalce Spidermanna – jako pavoučí muž), pak jede velkou rychlostí autem, tak, že ostatní řidiči, aby se vyhnuli srážce, musí prudce zabrzdit, scéna je provázená smyky a skřípěním brzd a do toho podmanivým mužným hlasem zní přibližně tento text :

„Toto je muž, který dělá věci po svém ! Chodí jak chce, řídí jak chce, platí jak chce!“Pointou snad byla propagace placení pomocí telefonického příkazu bance.

Při této reklamě jsem si uvědomila, jak silně naše doba podporuje s v é v o l i. Jistě, že jedním z prostředků reklamy je nadsázka. Ale v této reklamě je vlastně kolize na silnici způsobena, protože někdo si jezdí jak chce, přičemž dělání věcí po svém je tou nejvyšší hodnotou! Ne nemyslete si že, dnes budeme v kázání probírat reklamu. Ale přesto připomenu ještě 2 proslavené reklamy na „fidorku“ – „když musíš, tak musíš“ – ve které aktéři museli mít fidorku a tak jeden z nich rozbil výlohu ( aby nemusel čekat až do rána ) a malá holčička si svou fidorku musela ukradnout – velké slečně v „super- autě“.

V dřívější době byl téměř jakýkoli projev vlastní vůle, když ne rovnou trestným, tak minimálně vysoce podezřelým, činem. Je tedy pochopitelné, že se radost z toho, že můžeme jednat podle své vlastní vůle, projevuje na každém kroku. Ale v žádné z těchto reklam nejde o svobodné jednání podle vlastní vůle nýbrž o svévoli, - jednání, které někoho poškozuje. A tak aktér v jednom případě, když něco nemůže mít hned legálním způsobem, tak to ukradne; v druhém případě jede sice po svém, ale na úkor ostatních, kteří jsou tak hloupí, že nejezdí po svém, ale respektují pravidla silničního provozu. A nyní již pryč od reklamy.

Svévole se v současnosti nebývale rozšiřuje. V obchodě si podnikatelé nakupují věci pro osobní spotřebu, ale nechají si na ně klidně napsat paragon, jako by to bylo pro firmu. Řidiči na silnicích nedodržují pravidla silničního provozu, vedoucí řekne svému podřízenému, že cestovní výkaz vyplní tak a tak, ne podle skutečnosti, ale aby dostali, co nejvyšší diety, maminka řekne své pětileté dceři, bylo to tak a tak, ale babičce to povíme jinak. A každý jedná, aby mu to co nejvíc vyhovovalo. Svévole se hojně dovolává rozumu. Zdá se být rozumné udělat věci tak, jak to vyhovuje mně. Proč bych měl sám sobě škodit? Jsou tu sice nějaké řády a pravidla, ale proč se jimi řídit, když mě omezují? Proč být věrný manželovi nebo manželce, když se mi líbí jiný nebo jiná ? Proč mám jednat čestně, když budu vypadat jako hlupák?

V Písmu se dozvíme jak se na svévoli dívá Pán Bůh. Zachariáš popisuje vidění. Vidí éfu a v ní svévoli. Éfa znamenala dutou míru – určitý objem, uvádí se 36,44 l. V této odměrce pod těžkým olověným víkem seděla jakási ženština, o které Boží posel říká že je to svévole. Kraličtí mají v překladu bezbožnost. Jako by tady Písmo chtělo ukázat, že svévole má být pod těžkým olověným víkem, jen v určité míře, tak, aby se nemohla rozšířit. Víme, jak je těžké olovo; takové víko z olova nelze jen jednoduše otevřít. K tomu je zapotřebí veliké síly. A to je Boží úmysl pro svévoli. Ona se sice snaží víko nadzvednout, ale my bychom ji měli vrátit zpět, tak jako to udělal Boží posel. Je tam napsáno, že svévolí mrštil zpět do éfy a přiklopil na ni olověné víko. To, že sama svévole víko nadzvedá, vyjadřuje, že má snahu nezůstat v té malé míře.

Tím však celé vidění nekončí. Další dvě ženy s křídly vyzvedli éfu se svévolí mezi zemi a nebe. Víme, že podle Písma zemi obývá člověk spolu s ostatním stvořením, nebe je místo kde přebývá Bůh. Mezi nebe a zemi Písmo umisťuje vládu toho zlého : V epištole Efezským 6.12, čteme. „ Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ Mezi tyto nadzemské - protibožské síly je vyvýšena také svévole. Vyvýšené místo patří k vládnutí, k panování.

Ženy nesou svévoli do země Šineár ( Babylónie ), kde jí bude vystavěn dům = chrám. Tam bude postavena na vyvýšeném místě. V zemi, která představuje vzpouru proti Bohu už na počátku dějin, se najdou lidé, kteří budou poslouchat svévoli. Svévole jen počká, až bude její dům vystavěn ! V éfěbyla svévole uzavřena. V určité míře bezbožnosti ještě nemohla panovat. Ale tak to nezůstává. Svévole vyvolává další svévolné jednání a její míra roste až k panování. Bůh a svévole nemohou být blízko sebe. V zemi, která slouží Bohu, není pro svévoli místo. Tam, kde vládne Bůh, nemůže vládnout svévole.

A my bychom si mohli říci: Kolem nás je plno svévole, protože žijeme v zemi která je převážně ateistická. Ale my jsme křesťané, nás se nějaké svévolné jednání netýká. A možná, že skutečně ve velkých zásadních věcech si svévolně nepočínáme. Nemůžeme si však myslet, že máme nějakou automatickou imunitu vůči takovému jednání.

Když se 20x stane, že nás někdo předjede přes plnou čáru, zůstaneme pevní, a nezkusíme to po 21. sami taky tak ? Když lidé v práci ustavičně pomlouvají své kolegy, vytrváme v tom, že se k tomu nepřipojíme ? Naši známí si stěžují, nadávají, vydržíme při tom nereptat ? Možná jste už také slyšeli větu : „V tom jistém sboru je kazatel, který mi nevyhovuje a proto tam nechodím.“ jako zdůvodnění, proč dotyčný nechodí do žádného sboru. Nebo : „Tam se hrají písničky, které mi nevyhovují, nelíbí se mi.“ Nebo: „ Chodí tam člověk, který mi nevyhovuje, nechci být v jeho přítomnosti.“ A nebo také jinak : „Je potřeba, aby se věci ve sboru dělali tak a tak. A když se moje jasné vidění věcí ve sboru nerespektuje, tak co bych tam hledal!“ Nejsou to všechno věty prosycené svévolí? Přitom možná ten, kdo je říká vůbec nechce být ve vzpouře vůči Pánu Bohu. Jen si neuvědomuje, že právě postavil svůj názor na věc ( pochopitelně silně podepřený rozumovými argumenty ) nad Boží vůli. Nad Boží slovo. Ale Bible nikde neříká, že máme nárok na obecenství Božího lidu dle našich představ. Ani v Písmu nenajdeme, že bychom měli odejít ze sborového shromáždění, když nám nevyhovuje osoba kazatele, bratr nebo sestra ..apod. Zato najdeme v Písmu zcela jasné slovo o tom, že Pánu Bohu na společných shromážděních jeho lidu záleží. V Ep. Židům v kap 10. verši 25. čteme:

„ Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ Jestliže je Boží vůlí, aby křesťané měli obecenství, v lásce rostli v Kristovo tělo a my své důvody, proč to nečiníme, stavíme nad Boží slovo, pak je to bezbožnost, svévole.

Jistěže nikdo z nás nechce napomáhat k budování domu a vyvýšeného místa odkud by mohla vládnout svévole. Mohlo by se nám přesto stát, že neplánovaně, jaksi z nepozornosti, z nedostatku bdělosti – budeme tomuto budování nápomocni. Neměli bychom se nechat ukonejšit tím, že přece žijeme v době míru, k čemu tedy nějaká přehnaná bdělost a ostražitost, nějaké přehnané zkoumání našeho života. Jenomže křesťané nejsou ve stavu míru v žádné době. Díky oběti Pána Ježíše Krista, žijeme v klidné i v bouřlivé době ve stavu smíření s Bohem. Díky Kristově krvi, která byla za nás prolita a očišťuje nás od každého hříchu. Ale také stejně dobře víme, že „Ďábel, jako lev řvoucí obchází okolo nás, hledaje, koho by sežral.“ ( 1. list Petr.5,8) A tento boj trvá, pokud jsme na zemi.

Díky Pánu Bohu nejsme na něj sami. Pán Ježíš Kristus nás učí jak máme bojovat. A On sám je příkladem jednání v poddanosti Boží vůli. V Janově evangeliu kap.8. ve 29. verši čteme: „ Ten, který mě poslal je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále činím, co se líbí jemu“. A v Jan 6,38 : Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale, vůli toho, který mě poslal,“ …

V modlitbě Páně hned na začátku říkáme … „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ A toužíme potom, aby se okolo nás více prosazovala Boží vůle. V našich rodinách, na našich pracovištích, mezi našimi věřícími i nevěřícími přáteli, v našem městě, v naší zemi. Ale možná trochu stranou zůstává Boží vůle, která bude mít naprostou přednost před všemi našimi náhledy a názory, Boží vůle, které se ta naše podřídí, tak jako se Pán Ježíš ve všem podřizoval Bohu.

Kéž v našich životech nemá žádné místo svévole. Kéž umíme rázně nad svévolí přibouchnout těžké olověné víko a neumožníme ji žádnou vládu v našich životech, kéž v našich životech platí : „ Ten, který mě poslal je se mnou; nenechal mě samotného, neboť stále činím, co se líbí jemu“

AMEN